Václav Klaus ratifikoval Rámcovou
úmluvu o kontrole tabáku. Česká republika se tak stala smluvní stranou úmluvy po
téměř devíti letech od jejího podpisu jako poslední stát v Evropské unii a
celkem 175. stát světa. Můžeme si „zapálit vítězný doutník“?
Mezinárodní
smlouva Světové zdravotnické organizace (specializované agentury OSN) si klade
za cíl snížení škod vyvolaných tabákem. Tabáková epidemie je globálním
problémem, a proto je namístě mezinárodní spolupráce – stojí-li proti sobě
jeden stát a tabákový koncern, trpaslíkem je první z nich. Mezi opatření ke snížení spotřeby tabáku patří
ochrana před expozicí tabákovému kouři, ochrana dětí, široká informovanost o škodlivých
účincích kouření, podpora léčby závislosti a zásada nulové spolupráce
s tabákovým průmyslem.
Českou
ratifikaci přitom vedle značné opožděnosti doprovází ještě jedna nelichotivá
okolnost – tzv. interpretační prohlášení, jímž spolu s předkládací zprávou
dáváme najevo, že to s kontrolou tabáku nemyslíme vážně: úmluvu ratifikujeme
proto, abychom papírově nezůstávali posledním tabákovým ostrůvkem, ale sami nic
skutečně měnit nechceme. Nic naplat, že toto prohlášení je jen politická
deklarace bez jakýchkoli právních důsledků, protože úmluva žádné výhrady
nepřipouští. Vlk se nažral a koza zůstala celá, stejně jako u tzv. české
výjimky z Lisabonské smlouvy (která na rozdíl od smlouvy dosud neplatí; navzdory
tomu – kupodivu – před českými soudy nestojí fronty sudetských Němců, jak nás
prezident republiky varoval).
Jak jít na ruku tabákovému průmyslu
Čeští politici se chválí za to, že náš právní řád požadavky úmluvy již naplňuje (přitom zcela zapomínají na požadavky faktických opatření, jako jsou u nás chybějící vzdělávací a preventivní programy – např. ani na webu Ministerstva zdravotnictví se o kouření nedozvíme vůbec nic). Pravdu mají pouze zčásti a i zde přesto vůbec není, na co být pyšný. Většina ustanovení úmluvy má doporučující nebo jen obecný charakter, tyto tedy naplnit nemusíme a potud je náš právní řád s úmluvou v souladu. Přístup „co nemusíme, to neuděláme“, tedy očividná ochrana zájmů tabákového průmyslu zpochybňuje smysl naší ratifikace.
Pokud
jde o konkrétní a závazná ustanovení úmluvy, řada z nich již je obsažena
ve směrnicích Evropské unie, jejichž minimální standardy (a maximální výjimky) Česká
republika z povinnosti kopíruje (např. nejmírnější způsob označení
tabákových výrobků či nejnižší možná míra zdanění). Přesto je co měnit. Úmluva navíc
závazně požaduje komplexní zákaz tabákové reklamy, propagace a sponzorství.
Naše úprava jej obsahuje, avšak připouští výjimky, které jsou zneužívány
k širokému obcházení zákona (např. stále větší a větší tabákové plakáty
viditelné v ulicích mají být ve skutečnosti reklamou „ve specializovaných
prodejnách tabákových výrobků“). Tyto výjimky jsou v rozporu s úmluvou.
Úmluva požaduje také zavedení účinných opatření na ochranu před tabákovým kouřem
ve vnitřních prostorách pracovišť. Český zákoník práce však takovou
ochranu výslovně neobsahuje, dovozuje se velmi problematicky, kontrola
neexistuje a zaměstnanec se svého práva nedovolá.
Ministerstvo
zdravotnictví – opět – připravuje novelu zákona. Předložení návrhu se opakovaně
odkládá, jeho pracovní verze požadavky úmluvy ignorují. Nemusíme být průkopníky,
ale nemůžeme se tvářit, že jsme nejmoudřejší na světě a zůstat rájem tabákového
průmyslu. Je na čase přijmout skutečnou změnu!
Článek vyšel dne 19.
6. 2012 na webu FINMAG.
Žádné komentáře :
Okomentovat