Nedostatečná legislativa a selhávající
kontrola na straně jedné a bezohlednost některých kuřáků na straně druhé.
To jsou důvody, proč je většina populace nedobrovolně vystavena škodlivým
účinkům tabákového kouře. Lze se nějak bránit?
Kdo nebere na
lehkou váhu stanoviska Světové zdravotnické organizace ohledně škodlivosti
tabákového kouře a chce se mu vyhnout, nemá lehký život. Pokud mu soused kouří do
okna, má se odstěhovat? Pokud je tabákovému kouři vystaven v práci, má
podat výpověď? Pokud má třídní sraz v kuřácké restauraci, nemá tam chodit?
Pokud před ním po chodníku jde kuřák, má přejít na druhou stranu? Pokud je malé
dítě vystaveno tabákovému kouři od svých rodičů, má je vyměnit? Může se
odstěhovat na samotu v lese a stranit se společnosti, aby se tabákovému kouři
vyhnul. To ale pochopitelně není reálná možnost, kterou by si mohl svobodně
zvolit. Cožpak nekuřákům nezbývá nic jiného než útěk?
Logický je jedině
opačný postup: Nechť si kuřáci hlídají svůj kouř. Jejich „svoboda“ (či přesněji
řečeno závislost) nesmí poškozovat zdraví ostatních. Povinnost neškodit je základním
přirozenoprávním pravidlem chování. Přesto se někteří kuřáci chovají tak, že
kde není kouření absolutně zakázáno, není třeba brát na okolí žádné ohledy.
Lobby tabákového průmyslu účinné regulaci u nás zatím úspěšně brání: zákony
jsou děravé a jejich účel je obcházen za pomoci výjimek, které se v praxi stávají
pravidlem.
Aktuální návrh
novely „protikuřáckého zákona“ je nedostatečný (řeší jen restaurace) a je
otázkou, v jaké podobě ve skutečnosti projde – například minulý návrh
zákazu kouření v restauracích skončil umožněním vzniku čistě kuřáckých
restaurací a povolením kouření na nezastřešených zastávkách (předtím bylo nutné
v restauracích alespoň na oko zřídit „zvláštní prostory vyhrazené pro
kuřáky“, resp. zakázat kouření v době určené pro podávání snídaní, obědů a
večeří). Výsledkem je, že jsme poslední zemí v Evropě, která kouření
v restauracích fakticky vůbec nereguluje.
Kde neexistuje
veřejnoprávní ochrana (stanovené příkazy a zákazy), mohou se nekuřáci dovolávat
svého práva soukromoprávní cestou. Podat vlastní žalobu k soudu je však
čin s mizivou nadějí na úspěch. Těžko uneseme důkazní břemeno
(každému jednomu kuřákovi zvlášť neprokážeme přesnou výši újmy na našem
zdraví, za kterou odpovídá) nebo kýžený výsledek přijde prostě příliš pozdě (když
jsme tabákovému kouři vystaveni teď, smysl několikaletého a nákladného soudního
řízení se vytrácí).
Existuje ale ještě
další možnost: bránit se sám. Nejsem příznivcem radikálních akcí, jako je
pověstné kropení kuřáků vodou. Přesto uznávám, že v krajních případech lze
i toto jednání považovat za legitimní nutnou obranu – tabákový kouř je
protiprávním útokem na naše zdraví, zatímco „přiměřeným“ kropením směřujícím
k odvrácení tohoto útoku, zvláště v letních měsících a po předchozím
varování, žádnou škodu nepůsobíme (pozor ale na elektroniku a jiné vodě náchylné věci). V první řadě je ale třeba dotyčnému dát
najevo, že nám jeho kouř vadí, a požádat jej, aby poodstoupil nebo cigaretu
típnul. Bezohledná část kuřáků nás bude dále ignorovat. Budou-li však takto
„otravováni“ stále větším množstvím lidí, snad i oni pochopí, že je něco
špatně.
Chceme-li změnu,
musíme začít sami u sebe. I když je nás 78 % (viz
nedávný průzkum agentury Ipsos), je to málo, když jsme pasivní. Nelze jen
žehrat na úplatné politiky jdoucí na ruku tabákovému průmyslu. Máme takové politiky,
jaké si zasloužíme.
Článek
byl publikován dne 11. 9. 2012 na webu FINMAG.
Formou grotesky motiv obrany proti
kuřákům zachytila virální reklama poskytovatele hostingových služeb.
Žádné komentáře :
Okomentovat