§ 8 odst. 1, § 9 odst. 2 a § 24 odst. 6 písm. b) TabákZ
1.
Nezastřešená (venkovní) galerie kavárny nacházející se ve vnitřních
prostorách obchodního centra není vnitřním prostorem zařízení společného
stravování, ale veřejnosti volně přístupným uzavřeným prostorem, kde
zákon kouření zakazuje.
2. Odpovědnost za správní delikt umožnění
kouření na místě, kde je zákon č. 379/2005 Sb. zakazuje, je objektivní.
Provozovatel je povinen kontrolovat dodržování zákazu kouření, vyzvat
osobu, která jej porušuje, aby v tomto jednání nepokračovala nebo aby
prostor opustila, a případně požádat policii o zákrok směřující k
dodržení zákazu.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu z 21. 6. 2013, sp. zn. 6 Ads 2/2013 (2911/2013 Sb. NSS)
K
věci: Rozhodnutím Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje byla
provozovatelka kavárny Café dʼEiffel nacházející se v obchodním centru
Olympia v Modřicích u Brna uznána vinnou ze spáchání správního deliktu
podle § 24 odst. 6 písm. b) ve spojení s § 8 odst. 1 písm. c) zákona č.
379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými
výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících
zákonů, ve znění pozdějších předpisů („TabákZ“), kterého se dopustila
tím, že umožnila kouření na místě, na němž je kouření tímto zákonem
zakázáno.
Provozovatelka neuspěla s odvoláním u Ministerstva
zdravotnictví, zato Krajský soud v Brně rozhodnutí zrušil. K porušení
zákazu kouření totiž došlo u stolku na venkovní galerii kavárny, který
nelze považovat za vnitřní prostor kavárny [§ 8 odst. 1 písm. c)
TabákZ], ale za veřejnosti volně přístupný uzavřený prostor [§ 8 odst. 1
písm. a) bod 1 TabákZ], neboť celá kavárna i s galerií se nachází ve
vnitřním prostoru obchodního centra. Za toto porušení by odpovídal
provozovatel obchodního centra. Došlo-li k porušení zákazu kouření v
galerii kavárny, kterou provozovatel obchodního centra pravděpodobně
pronajímá žalobci, což ze správního spisu není zřejmé, pak za toto
porušení povinnosti odpovídá provozovatelka kavárny. Ze spisu dále není
jasné, zda servírka o hostu, který porušoval zákaz kouření, věděla, a
proto krajský soud nemohl posoudit, zda byl provozovatel povinen zavolat
policii (§ 9 odst. 2 TabákZ).
Nejvyšší správní soud kasační stížnost Ministerstva zdravotnictví sice zamítl, současně ale korigoval rozsudek krajského soudu.
Z
odůvodnění: Za vnitřní prostor je třeba považovat takový prostor, který
je zakrytý, tedy opatřený střešní konstrukcí (odstavec 19 pokynů k čl. 8
Rámcové úmluvy o kontrole tabáku publikovaných též doporučením Rady
2009/C 296/02 o nekuřáckém prostředí). Pokud je galerie kavárny otevřená
(nezastřešená), nemohlo by to díky umístění kavárny uvnitř obchodního
centra znamenat, že na galerii je kouření dovoleno, neboť galerie se
stále nachází ve vnitřním prostoru obchodního centra, který je
veřejnosti volně přístupným uzavřeným prostorem.
Odpovědným
subjektem je osoba, která v prostoru, kde je kouření zakázáno, provozuje
živnost [§ 2 písm. b) TabákZ]. Zákon předpokládá aktivní jednání
provozovatele k zajištění dodržování zákazu kouření, a to primárně
svépomocí (výzvou). V případě jejího nerespektování je provozovatel
povinen požádat policii o zákrok.
Odpovědnost za správní delikt
podle § 24 odst. 6 písm. b) TabákZ je objektivní odpovědností, proto
otázka zavinění není pro otázku viny provozovatele relevantní. Podle
opačného výkladu by nebylo možné postihovat omisivní umožnění kouření
tím, že provozovatel (resp. jeho personál) neudržuje přehled o dění v prostorách, kde provozuje svou živnost, a nekontroluje dodržování zákazu kouření.
Komentář:
Vůbec první rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na téma zákazů
kouření podle zákona č. 379/2005 Sb. řeší otázku právního vymezení
nezastřešené galerie kavárny v obchodním centru. Z okolností případu je
přitom zřejmé, že k porušení povinnosti došlo i kdo za ně odpovídá.
Přínos rozhodnutí spočívá zejména v jasném deklarování povinností provozovatele směřujících k zajištění dodržování zákazu („oprávnění“ požádat policii o zákrok dle § 9 odst. 2 TabákZ je povinnost).
Zajímavější
by byl případ, kdy by se provozovatel odvolával na výjimku ze zákazů
kouření spočívající v tzv. „stavebně oddělených prostorách“. Zákon tento
termín nedefinuje a pouze stanovisko hlavního hygienika ČR ze 4. 10.
2010, č. j. 54596/2010, uvádí, že by mělo jít o samostatné místnosti.
Definice z oboru stavebního práva (vyhláška č. 268/2009 Sb.) však nijak
nereflektuje potřeby zákona, jehož účelem je ochrana před pasivním
kouřením. Mezi kuřáckou a nekuřáckou částí totiž zpravidla není
neprodyšná zeď nakreslená na grafické značce „Stavebně oddělené prostory
pro kuřáky a nekuřáky“ (obrázek č. 3 přílohy TabákZ), ale vzduch,
kterým se kouř volně šíří. Kontrolní praxe krajských hygienických
stanic, pokud jde o obchodní centra, vyžaduje uzavíratelné dveře. Jenže
ty bývají často trvale dokořán.
Čas ukáže, zda dříve praxe
nalezne skutečně účinný způsob ochrany nekuřáků, nebo si veřejnost
vynutí úplný zákaz kouření v zařízeních společného stravování.
Příspěvek
vyšel dne 28. 2. 2014 v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 4, s. 150 a dne 25. 2. 2014 na blogu Jiné právo.
Originální
(anonymizovaná) verze rozhodnutí je dostupná na stránkách Nejvyššího správního soudu.
Žádné komentáře :
Okomentovat