Jak stát (ne)vydělává na kouření

Zdraví, etika, lidská práva a svobody. Také v případě kouření často bývá těmto hodnotám přikládána až druhořadá důležitost. Na prvním místě stojí peníze. Proto je z hlediska tabákové lobby tak důležité přesvědčovat, že kouření je ekonomicky výhodné. Je, anebo není? 

Stát na kouření vydělává, prohlašují ministr zdravotnictví Leoš Heger a ministr financí Miroslav Kalousek. Daňový příjem 60 miliard korun ročně, výdaje na léčbu nemocí způsobených kouřením 6 miliard korun ročně. Jednoduchá matematika slibuje magickou jistotu desetinásobku. Jenže údajná „analýza, kterou vytvořili úředníci Ministerstva zdravotnictví“, z níž tato čísla pocházejí, nikdy nebyla zveřejněna. Ona totiž vůbec neexistuje. 

Přitom existuje řada výpočtů s diametrálně odlišnými výsledky. Např. zisk 25,5 (resp. 32,7) miliardy, zisk 5,8 miliard, ztráta 15 miliard, ztráta 40–50 miliard. Neserióznost hrátek s účelově vybranými čísly je do očí bijící. První číslo najdeme v časopise Liberálního institutu Terra libera (resp. vylepšenou verzi později v Hospodářských novinách). Druhá studie byla objednávkou tabákové společnosti Philip Morris, která se za ni pod celosvětovým tlakem následně omluvila. Třetí vydal Ústav preventivního lékařství Masarykovy univerzity, čtvrté číslo uvádí Centrum pro závislé na tabáku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

Bližší pohled na metodiky jednotlivých studií ukazuje, že čím komplexnější propočet, tím vyšší je výsledná ztráta. 

Na ziskové straně nerovnice se uvádí výnos ze zdanění tabákových výrobků. Překvapivě i tato položka se určuje jen odhadem. Přitom se zapomíná na to, že peníze, které kuřák utratí za tabákové výrobky, by jinak utratil za něco jiného (sice s nižší mírou bezprostředního zdanění, zato však pravděpodobně s delším daňovým koloběhem, a tudíž se srovnatelným daňovým výnosem – například za jídlo v restauracích). Problematickou a neetickou kategorii tvoří „ušetřené“ náklady na starobních důchodech (předčasná úmrtí nejsou systémovým řešením schodku důchodového účtu a ekonomice se rozhodně nevyplácejí, navíc na následky kouření se neumírá ze dne na den).

Ztrátová strana nerovnice je ještě komplikovanější. Studie se pokoušejí odhadnout, kolik stojí léčba následků kouření. Těžko se však připočítávají například náklady za zhoršení léčby nemocí, které primárně kouření nezpůsobilo. Zcela mimo čísla však je fakt, že léčení neznamená vyléčení. Kolik stojí ztracený lidský život či nenávratně poškozené zdraví? Něco jiného jsou náklady na léčbu těch, kteří jsou léčeni, a něco jiného škody na zdraví celé populace. Tabákovému kouři se nevyhne nikdo (pokud máte štěstí na rodinu, sousedy a pracoviště, stejně vás kouř dostihne na ulici, zastávkách hromadné dopravy, v restauracích atd.). Mezi ztráty patří také nižší produktivita práce a další veličiny.

Proto nevěřím na seriózní „číslo“, které ukáže, jak se kouření (ne)vyplácí. Stačí konstatovat, že se nemůže vyplácet. Proč tedy většina českých politiků kouření nechce omezit? Důvodem je jejich uvažování v krátkodobém a úzkém horizontu státního rozpočtu. Stát tak krátkodobě „vydělává“ na úkor zdraví společnosti. Přitom právě zdravější společnost je klíčem k dlouhodobě vyšším příjmům státu.

Mediální vyjádření ministrů Hegera a Kalouska jsou zcela ostudná. Zvlášť u ministra zdravotnictví nelze tolerovat, aby iniciativně prohlašoval, že stát na kouření „vydělává“ (i kdyby to byla pravda, jako že není), tedy upřednostňovat pochybné příjmy státního rozpočtu nad zdravím celé společnosti. 

Článek vyšel dne 2. 12. 2011 v Hospodářských novinách a dne 13. 2. 2012 na webu FINMAG.