čtvrtek 31. května 2012

Típnout cigaretu nestačí

Nejdiskutovanější otázkou týkající se tabáku je kouření v restauracích. Podle posledního průzkumu je osmdesát procent Čechů pro úplný zákaz. Problém je však komplexnější a netýká se jen restaurací. Restaurace není pouze veřejně přístupný prostor, ale současně pracoviště svých zaměstnanců. Smí se kouřit na pracovišti?
Zákon kouření na pracovišti absolutně nezakazuje. Právní úprava těžkopádně balancuje mezi bezpečností a ochranou zdraví při práci na straně jedné a zachováním možnosti čistě kuřáckého pracoviště na straně druhé. Výsledkem je nepřehledné bitevní pole, v němž mohou být porušována práva všech stran.
Teoreticky přicházejí v úvahu tři možnosti. Kouření na pracovišti je zakázáno zvláštním právním předpisem nebo se kouřit na pracovišti nesmí z důvodu přítomnosti nekuřáka. Pokud ani jedna z předchozích dvou podmínek neplatí, tedy kouření není zakázáno a současně účinkům kouření není vystaven žádný nekuřák, je kouření povoleno.
Zvláštních právních předpisů zakazujících kouření je celá řada. Nejznámějším je nepochybně zákon upravující kouření v restauracích, ale i v dalších veřejnosti přístupných prostorách, jako jsou úřady, školy, nemocnice, nástupiště a kulturní zařízení. Účelem zde uvedených zákazů kouření je ochrana před vystavováním se tabákovému kouři. Existuje ale i řada dalších norem, které kouření zakazují převážně z bezpečnostních důvodů. Územně vůbec nejširší zákaz kouření platí v lesích.
Pokud jde o přítomnost nekuřáka, je právní úprava značně rozpačitá a jen jejím správným výkladem může být dosaženo účelu zákona. Zákon kouření výslovně nezakazuje, ale dává na jedné straně zaměstnancům povinnost nekouřit a na straně druhé zaměstnavateli povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci. Českou republikou nedávno ratifikovaná Rámcová úmluva o kontrole tabáku požaduje opatření poskytující ochranu před vystavováním se tabákovému kouři na vnitřních pracovištích. Zaměstnavatel tedy musí zajistit účinnou ochranu, a to ať už před kouřem vznikajícím na pracovišti (řešením je jedině zákaz kouření), či před kouřem vnikajícím na pracoviště např. oknem, světlíkem nebo klimatizací.
In dubio pro fumando

Pojem pracoviště (a „jiné prostory“) je nutné vykládat co nejšířeji tak, aby zaměstnanec byl před kouřem chráněn všude, kam má přístup. Nelze se tedy jako ve známém případu ředitele Národního parku Šumava Jana Stráského tvářit, že jeho kancelář, kde pořádá pracovní porady, je jen jeho pracovištěm, a proto zde kouřit může. Stejně tak zákaz kouření nemůže být limitován jen na čas, během kterého se nekuřák na pracovišti zdržuje. Típnutím cigarety kouř z prostoru nezmizí.
Konečně samotný pojem „nekuřák“ je problematický. Jak poznáme kuřáka od nekuřáka? Což kuřák na ochranu nemá právo? Taková diskriminace je stejně protiprávní jako otázka při pracovním pohovoru, zda jste kuřák nebo nekuřák (diskriminovány mohou být obě skupiny; mnohem častěji se to však stává kuřákům, protože zaměstnavatelé u nich předpokládají nižší produktivitu práce). Chráněn proto musí být každý, kdo na pracovišti sám nekouří.
Složitá úprava, která fakticky znemožňuje kontrolu, vede ke zbytečným střetům mezi zaměstnanci, potenciálními zaměstnanci a zaměstnavateli, kdy se poškozený svého práva jen stěží domůže.  Přitom existuje jednoduché řešení: pravidlo úplného zákazu kouření na (přinejmenším vnitřních) pracovištích. Čím dál více zaměstnavatelů na něj dobrovolně přistupuje, a tím mezerovitost zákona překonává.

Článek vyšel dne 31. 5. 2012 v Hospodářských novinách a dne 26. 6. 2012 na webu FINMAG.

Žádné komentáře :

Okomentovat