Nejdiskutovanější otázkou týkající se
tabáku je kouření v restauracích. Podle posledního průzkumu je osmdesát
procent Čechů pro úplný zákaz. Problém je však komplexnější a netýká se jen
restaurací. Restaurace není pouze veřejně přístupný prostor, ale
současně pracoviště svých zaměstnanců. Smí se kouřit na pracovišti?
Zákon
kouření na pracovišti absolutně nezakazuje. Právní úprava těžkopádně balancuje
mezi bezpečností a ochranou zdraví při práci na straně jedné a zachováním
možnosti čistě kuřáckého pracoviště na straně druhé. Výsledkem je nepřehledné
bitevní pole, v němž mohou být porušována práva všech stran.
Teoreticky
přicházejí v úvahu tři možnosti. Kouření na pracovišti je zakázáno
zvláštním právním předpisem nebo se kouřit na pracovišti nesmí z důvodu
přítomnosti nekuřáka. Pokud ani jedna z předchozích dvou podmínek neplatí,
tedy kouření není zakázáno a současně účinkům kouření není vystaven žádný
nekuřák, je kouření povoleno.
Zvláštních
právních předpisů zakazujících kouření je celá řada. Nejznámějším je nepochybně
zákon upravující kouření v restauracích, ale i v dalších veřejnosti přístupných
prostorách, jako jsou úřady, školy, nemocnice, nástupiště a kulturní zařízení.
Účelem zde uvedených zákazů kouření je ochrana před vystavováním se tabákovému
kouři. Existuje ale i řada dalších norem, které kouření zakazují převážně
z bezpečnostních důvodů. Územně vůbec nejširší zákaz kouření platí
v lesích.
Pokud
jde o přítomnost nekuřáka, je právní úprava značně rozpačitá a jen jejím
správným výkladem může být dosaženo účelu zákona. Zákon kouření výslovně
nezakazuje, ale dává na jedné straně zaměstnancům povinnost nekouřit a na
straně druhé zaměstnavateli povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví
zaměstnanců při práci. Českou republikou nedávno ratifikovaná Rámcová úmluva o kontrole
tabáku požaduje opatření poskytující ochranu před vystavováním se tabákovému
kouři na vnitřních pracovištích. Zaměstnavatel tedy musí zajistit účinnou
ochranu, a to ať už před kouřem vznikajícím na pracovišti (řešením je jedině
zákaz kouření), či před kouřem vnikajícím na pracoviště např. oknem, světlíkem
nebo klimatizací.
In dubio pro fumando
Pojem pracoviště (a „jiné prostory“) je nutné vykládat co nejšířeji tak, aby zaměstnanec byl před kouřem chráněn všude, kam má přístup. Nelze se tedy jako ve známém případu ředitele Národního parku Šumava Jana Stráského tvářit, že jeho kancelář, kde pořádá pracovní porady, je jen jeho pracovištěm, a proto zde kouřit může. Stejně tak zákaz kouření nemůže být limitován jen na čas, během kterého se nekuřák na pracovišti zdržuje. Típnutím cigarety kouř z prostoru nezmizí.
Konečně
samotný pojem „nekuřák“ je problematický. Jak poznáme kuřáka od nekuřáka? Což
kuřák na ochranu nemá právo? Taková diskriminace je stejně protiprávní jako
otázka při pracovním pohovoru, zda jste kuřák nebo nekuřák (diskriminovány
mohou být obě skupiny; mnohem častěji se to však stává kuřákům, protože
zaměstnavatelé u nich předpokládají nižší produktivitu práce). Chráněn proto
musí být každý, kdo na pracovišti sám nekouří.
Složitá
úprava, která fakticky znemožňuje kontrolu, vede ke zbytečným střetům mezi
zaměstnanci, potenciálními zaměstnanci a zaměstnavateli, kdy se poškozený svého
práva jen stěží domůže. Přitom existuje
jednoduché řešení: pravidlo úplného zákazu kouření na (přinejmenším vnitřních)
pracovištích. Čím dál více zaměstnavatelů na něj dobrovolně přistupuje, a tím mezerovitost zákona překonává.
Článek vyšel dne 31. 5. 2012 v Hospodářských novinách a dne 26. 6. 2012
na webu FINMAG.
Žádné komentáře :
Okomentovat