Zákaz kouření chrání svobodu

Tabákové korporace, které mají na kouření svůj existenční zájem, je v historii propagovaly mýty o tom, že kouření prospívá zdraví i ekonomice. Dnes je fatální škodlivost aktivního i pasivního kouření jednoznačně prokázána[1] a údajná ekonomická výhodnost popřena.[2] Posledním kolbištěm tabákové propagandy je vytváření mýtu, že kouření znamená svobodu a zákazy kouření svobodu omezují. Ve skutečnosti je tomu jinak.

I. Co znamená svoboda 

Svoboda není žádná jednolitá a samostatná hodnota, která by byla ničena regulací. Každý máme svou vlastní svobodu. Naše svobody mají své hranice, za nimiž narušujeme svobody ostatních. Jen ochranou těchto hranic, tedy regulací, svobody zaručíme. Bez obecně závazných pravidel může existovat jedině „právo silnějšího“, nikoli svoboda. Aby svoboda byla skutečnou svobodou, kterou lze vykonávat, musejí mít ostatní povinnost výkon této svobody nerušit. „Svoboda“ jedince kouřit končí tam, kde začíná svoboda jiného nebýt vystaven účinkům kouření.[3] Svoboda neznamená, že nekuřák[4] – jen teoreticky – může „utéci“, když si kuřák zapálí. Nekuřák se teoreticky může odstěhovat, pokud mu soused kouří do okna, může podat výpověď zaměstnavateli, pokud je kouři vystaven na pracovišti, může se vyhýbat veškerým společenským a kulturním akcím, pokud zde není zákaz kouření, může počkat, pokud po chodníku před ním jde kuřák, může utéci z domova, pokud je dítětem kouřících rodičů, kteří na něj neberou ohledy. Odstěhovat se na samotu v lese a stranit se společnosti však není reálná možnost, kterou by si nekuřák mohl zvolit. Svoboda musí být reálná, nikoli jen teoretická.

Ostatně samo spojení „svoboda kouřit“ je oxymóronem, neboť nikotin je droga způsobující silnou závislost. Kouření nepředstavuje žádnou hodnotu, která by byla sama o sobě hodna právní ochrany. Život a zdraví ano. Je diskutabilní, do jaké míry lze na kouření a užívání jiných drog vztáhnout § 81 odst. 1 větu druhou ObčZ: „Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.“ Svoboda takového rozhodnutí se vytrácí s rostoucí závislostí a otázkou je, zda lze hovořit o svobodném rozhodnutí i na samotném počátku, pokud kouřit začínají zpravidla děti, které ještě nejsou natolik rozumově vyspělé, aby dohlédly důsledků takového jednání. Koneckonců i proto by se tabákový výrobek k osobě mladší 18 let vůbec neměl dostat.[5] Ale i kdybychom připustili, že se jedná o svobodné rozhodnutí kuřáka, neopravňuje ho to kouřit „takovým způsobem, jenž [...]působí bezdůvodně újmu druhým“ (§ 3 odst. 1 ObčZ).

II. Pohled občanského práva

Vystavování druhého účinkům kouření je porušením základní občanskoprávní zásady „nikomu neškodit“ (lat. neminem laedere), resp. „prevenční povinnosti“ zakotvené v § 2900 ObčZ.[6] Kuřák vždy odpovídá za kouř, který vyprodukuje, přestože v tom konkrétním místě není zákaz kouření. Je jeho povinností dbát na to, aby nikoho svému kouři nevystavoval.

Nelze se domnívat, že kdo „neuteče“, se svým poškozováním souhlasí a uplatní se princip „chtějícímu se neděje bezpráví“ (lat. volenti non fit injuria). Občanský zákoník připouští „přijetí nebezpečí“.[7] „Čím více si právo určitého právního statku hledí, tím vyšší jsou požadavky na bezvadnost souhlasu (přivolení) a na zajištění dostatečné informovanosti toho, kdo souhlas vydává; naopak tím lehčí je možnost souhlas odvolat a v některých případech je tím snazší dovodit, že přivolení vůbec nepřichází v úvahu.“[8] Kouření však nepředstavuje „pouhé“ riziko pro zdraví. Kouření zdraví jednoznačně poškozuje, a to bez ohledu na množství, kterému jsme vystaveni.[9] Proto mám za to, že v tomto případě souhlas – i kdyby byl výslovný (třeba i písemný) – vůbec nemá právní následky. „Poškozený může dát svolení pouze k zásahům do těch zájmů, o nichž může sám a bez omezení rozhodovat, tedy aniž by činem bylo dotčeno právo jiných osob nebo zájmy společnosti. Souhlas je proto bezvýznamný např. u trestných činů proti životu a zdraví.“[10]

Koneckonců ani z morálního hlediska na první pohled zdvořilá otázka „Nevadilo by vám, kdybych si zapálil?“ není korektní. Kouření objektivně vadí. Komu vadí i z jeho subjektivního pocitu, stejně těžko odmítne, zvláště pokud se ptá jeho nadřízený. Nikdo nechce být za potížistu.

Soukromé právo však není schopné samo zajistit ochranu před expozicí tabákovému kouři. Poškozený těžko konkrétnímu škůdci prokáže přesnou újmu, za kterou odpovídá. I když prokáže vznik újmy na zdraví z pasivního kouření, těžko prokáže, jaká část z této újmy byla zaviněna jednou konkrétní osobou, pokud v životě byl vystaven tabákovému kouři od velkého množství většinou anonymních a nedohledatelných osob. Soudní řízení v této věci by bylo nepřiměřeně dlouhé (nelze se jím efektivně bránit proti právě probíhajícímu protiprávnímu jednání), finančně velmi nákladné (jak pro žalobce, tak pro toho, kdo v řízení neuspěje) a zdraví či život by již stejně nevrátilo. Řešením je nastavit veřejnoprávní pravidlo, které dopředu jasně stanoví, kde se kouřit nesmí. Řešením je postupné rozšiřování míst se zákazy kouření, případně naopak vyhrazování míst ke kouření zvláště určených.

III. Svoboda podnikání

Zákazy kouření údajně omezují svobodu podnikání.[11] Svoboda podnikání však vždy byla limitována dlouhou řadou mnohdy zbytečně přísných norem[12] mimo jiné zajišťujících zdraví nezávadné prostředí. Tabákový kouř by neměl být výjimkou. Koneckonců i v nemocnicích, školách a autobusech stávající zákaz kouření „omezuje svobodu podnikání“ a mohlo by být na provozovateli, co si zvolí. Komu kouření vadí, přece může jít jinam. A pokud náhodou nemá kam, může si za to sám, protože dostatečně nepoptává nekuřáckou službu.

Čistý vzduch je otázka zvyku. V minulosti byly normální zakouřené nemocnice, školy i autobusy. Lidé (nekuřáci i kuřáci) si na těchto místech rádi zvykli na čistý vzduch. Dodnes jsou normální zakouřené restaurace. Nepochybuji o tom, že stejně jako v zahraničí si lidé rádi zvyknou na čistý vzduch i zde.

IV. Role státu

Jednotlivé státy světa přistupují k tabáku spíše liberálně nebo spíše paternalisticky. Paternalistický přístup znamená aktivní politiku státu, jejímž cílem je v průběhu nejbližších desítek let kouření téměř úplně vymýtit (např. Austrálie). Liberální přístup takové ambice nemá, ale snaží se o škodlivosti kouření informovat, zabránit tomu, aby s kouřením začínaly děti, a ochránit před pasivním kouřením (např. Česká republika). Tabáková propaganda namítá, že o všem se lze dohodnout, vše má být výsledkem střetu tržních sil.[13] To je argumentace anarchokapitalistické ideologie: nepotřebujeme pravidla, zákony ani stát. Není však legitimní zneužívat anarchokapitalistické argumenty proti regulaci kouření a současně nebýt anarchokapitalistou systémově, tedy uznávat jen ta pravidla, která se nám zrovna hodí.

Každý má právo na život, na ochranu zdraví a na příznivé životní prostředí.[14] Každý má právo na prostředí bez kouře. S tím musí korespondovat povinnost státu prostředí bez kouře zajistit.[15]

 Článek vyšel dne 22. 6. 2015 v časopise Právní rozhledy, 2015, č. 12, s. 442, a dne 10. 7. 2015 na blogu Jiné právo. Tento text bude zařazen v publikaci Zákazy kouření připravované pro nakladatelství Leges.

---

[1] Philip Morris ČR, a. s., největší výrobce a prodejce tabákových výrobků v České republice, přiznává: „Kouření způsobuje mnoho vážných onemocnění včetně kardiovaskulárního onemocnění (srdeční onemocnění), rakoviny plic a chronického obstruktivního onemocnění plic (rozedma plic, chronická bronchitida). U kuřáků hrozí mnohem větší riziko nákazy některým z těchto onemocnění než u nekuřáků. Kouření je také návykové a může být velice složité s ním přestat. Na těchto názorech se shodují všechny vedoucí lékařské a vědecké organizace po celém světě. A s těmito názory souhlasí také společnost Philip Morris International.“ Z http://www.pmi.com/cs_cz/tobacco_regulation/smoking_and_health/pages/smoking_and_health.aspx citováno 29. 4. 2015. „[P]asivní kouření u dospělé nekuřácké populace způsobuje onemocnění, jakými jsou rakovina plic a srdeční onemocnění. U dětí pak dále vytváří podmínky pro vznik astmatu, onemocnění horních cest dýchacích, kašle, dýchavičnosti, zánětu středního ucha a syndromu náhlého úmrtí u novorozenců. Dále [...] pasivní kouření může zhoršit astma u dospělých a způsobovat podráždění očí, krku a nosu. [...] Je třeba, aby se veřejnost [závěry odborné zdravotní veřejnosti o škodlivosti pasivního kouření] řídila při rozhodování, zda pobývat na místech, kde hrozí pasivní kouření, a v případě kuřáků, kdy a kde budou v přítomnosti ostatních kouřit.“ Viz http://www.pmi.com/cs_cz/tobacco_regulation/smoking_and_health/pages/secondhand_smoke.aspx (navštíveno 29. 4. 2015).

[2] Peníze, které lidé při omezení kouření ušetří, utratí za jiné zboží a služby – zpráva Světové banky Curbing the Epidemic: Governments and Economics of Tobacco Control, dostupná na http://go.worldbank.org/20HVZ6A4J0 (navštíveno 11. 4. 2015). Ekonomickým přínosem nejsou „ušetřené“ náklady na starobních důchodech způsobené předčasnými úmrtími – Philip Morris se omlouvá za českou studii o kouření (orig. Philip Morris Issues Apology For Czech Study on Smoking), New York Times, 27. 7. 2001, dostupné na http://www.nytimes.com/2001/07/27/business/philip-morris-issues-apology-for-czech-study-on-smoking.html (navštíveno 29. 4. 2015).

[3] Variace základní ústavní zásady „svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda jiného“, zmíněné např. v odstavci 25 nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 69/04 (44/2007 USn.).

[4] „Nekuřákem“ je myšlen ten, kdo právě nekouří. Pasivní kouření škodí i kuřákům, právo na ochranu před kouřem má každý (srov. diskriminačně znějící úpravu kouření na pracovištích v zákoníku práce). 

[5] § 30 odst. 1 písm. p) PřesZ: „Přestupku se dopustí ten, kdo [...] prodá, podá nebo jinak umožní užití tabákového výrobku osobě mladší 18 let nebo neodepře jejich prodej fyzické osobě, o níž lze mít pochybnost, že splňuje podmínku věku.“

[6] „Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.“ Srov. § 415 ObčZ 1964: „Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.“ Nově stanovená podmínka „[v]yžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života“ je v tomto případě nepochybně splněna, protože pasivní kouření škodí zdraví, tato skutečnost je obecně známá a za důležitější hodnotu, než je „svoboda kouřit“, jsou považovány život a zdraví. 

[7] § 2899 ObčZ: „Kdo pro sebe přijal nebezpečí oběti, byť tak učinil za takových okolností, že to lze považovat za neprozřetelné, nevzdal se tím práva na náhradu proti tomu, kdo újmu způsobil.“ 

[8] Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2014, s. 1511. 

[9] Pokyny týkající se ochrany proti expozici tabákovému kouři provádějící čl. 8 FCTC z roku 2007, zásada 1: „Neexistuje bezpečná hladina expozice tabákovému kouři a pojmy, jako například prahová hodnota toxicity nepřímého kouře, by měly být odmítnuty, neboť jsou v rozporu s vědeckými důkazy.“ 

[10] Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 423, komentář k § 30 odst. 1 TrZ: „Trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny.“ 

[11] Čl. 26 odst. 1 LPS: „Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.“ 

[12] Čl. 26 odst. 2 LPS: „Zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností.“ 

[13] Praktické zkušenosti ukazují, že dobrovolná regulace nefunguje: „V Paříži se dobrovolný režim zaměřil na 12 452 kaváren, bister a brasserií; tyto podniky byly vyzývány, aby zakázaly kouření, ale učinilo tak stěží 30 zařízení.“ Zdroj: Zelená kniha KOM(2007) 27. 

[14] Čl. 6 odst. 1 věta první, čl. 31 věta první, čl. 35 odst. 1 LPS. 

[15] Pokyny týkající se ochrany proti expozici tabákovému kouři provádějící čl. 8 FCTC z roku 2007, bod 4 písm. a): „povinnost chránit před tabákovým kouřem [je] implicitně obsažena kromě jiného v právu na život a právu na nejvyšší dosažitelnou úroveň zdraví, jak uznává mnoho mezinárodních právních nástrojů (včetně Ústavy Světové zdravotnické organizace, Úmluvy o právech dítěte, Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen a [Paktu] o hospodářských, sociálních a kulturních právech)“.