Ministr zdravotnictví Leoš
Heger představil dlouho očekávaný návrh zákona zakazujícího kouření
v restauracích. Média budou jistě opět zaplavena články a komentáři dokola
opakujícími několik starých známých sloganů pro a proti. Je třeba v zájmu
„vyváženosti“ dokola citovat všechny argumenty?
Argumentace
tabákové lobby stojí na třech základních mýtech.
Kouření zdraví neškodí
Historicky prvním mýtem proti regulaci byl argument, že kouření zdraví neškodí a nikotin nezpůsobuje závislost. Poté, co bylo vědecky a následně i soudně prokázáno, že kouření zdraví škodí, nikotin závislost způsobuje, tabákové koncerny o tom dobře věděly a naopak snažily se efekt závislosti znásobit, již tato argumentace oficiálně není použitelná. Tabákové koncerny naopak fatálně škodlivé účinky aktivního i pasivního kouření přiznávají, aby se vyhnuly žalobám pro klamání spotřebitelů. Tabáková lobby se proto rozhodla škodlivost kouření zpochybňovat pokoutně, prostřednictvím třetích, neodpovědných osob. Nad výroky blízkého prezidentova spolupracovníka Petra Hájka nebo senátora Jaroslava Kubery se můžeme pousmát, ale bohužel se najdou lidé, kteří je berou vážně.
Kouření se ekonomicky vyplácí
Druhým mýtem tabákové lobby je ekonomická výhodnost kouření. Oficiálně naposledy takový závěr vyslovila společnost Philip Morris v roce 1999, když uvedla, že Česká republika na kouření vydělává 5,8 mld. Kč ročně. Po následném celosvětovém tlaku se tabákový koncern omluvil. Tabáková lobby proto i tento mýtus nadále šíří pouze pokoutně. Na pomoc přišli sám ministr zdravotnictví Leoš Heger a ministr financí Miroslav Kalousek, podle nichž Česká republika na kouření vydělává dokonce 54 (!) mld. Kč ročně. Nic naplat, že pochybná „analýza Ministerstva zdravotnictví“, ze které ministři vycházejí, nikdy nebyla zveřejněna, protože vůbec neexistuje. Účel byl splněn: mýtus žije a média jej šíří.
Regulace kouření ničí svobodu
Posledním kolbištěm oficiální argumentace tabákových koncernů je vytváření mýtu, že regulace omezuje svobodu. Pravidla samozřejmě omezují ve volnosti (tedy vlády „práva silnějšího“), na druhou stranu ale současně chrání, a tak právě onu svobodu vytvářejí. Svoboda podnikání vždy byla limitována dlouhou řadou mnohdy zbytečně přísných norem zajišťujících zdraví nezávadné prostředí. Trváme-li na tom, aby po zdech restaurací nerostla plíseň, lze stejnou optikou požadovat čistý vzduch. „Svoboda“ (či závislost na) kouření zase nesmí poškozovat druhé. Svoboda přece neznamená, že nekuřák – jen teoreticky – může utéci, když si kuřák zapálí. Naopak kuřák se musí chovat ohleduplně. Ani číšníkům nelze upírat právo na bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Proto je třeba nastavit pravidla. Tabáková lobby namítá, že o všem se lze dohodnout, vše bude výsledkem střetu tržních sil. To je argumentace anarchokapitalistické ideologie: nepotřebujeme pravidla, zákony ani stát. Není legitimní zneužívat anarchokapitalitstické argumenty proti regulaci kouření a současně nebýt anarchokapitalistou systémově, tedy uznávat jen ta pravidla, která se nám zrovna hodí.
Jak nejít na ruku tabákové lobby
Média usilující o vyváženost citují názory pro i proti. Nelze však mechanicky a nekriticky přebírat demagogické argumenty tabákové lobby. Stejně jako v minulosti se vedle názoru o škodlivosti kouření uváděl i protinázor a v České republice se tak doposud děje ohledně jeho ekonomické výhodnosti, tak dnes se vedle názoru o potřebě ochrany dětí a nekuřáků musí objevit názor opačný. To je způsob práce tabákové lobby: relativizuje fakta, klame společnost. Má-li se veřejná debata dobrat nějakého závěru, je třeba se hlouběji bavit o možnostech jednotlivých opatření, a ne jen povrchně dokola opakovat několik starých a vyvrácených mýtů tabákové lobby.
Žádné komentáře :
Okomentovat