Zákon na ochranu tabákového průmyslu

Práva nekuřáků hrozí být opět pošlapána v zájmu tabákového průmyslu.

Kdo hájí nekuřáky

Skeptický postoj k jakékoli generalizaci mi říkal, že lidové „nadávání na politiky“ není spravedlivé. Jako všude, určitě i mezi nimi jsou lidé dobří a špatní. Pak jsem se ale začal občansky zajímat o problematiku kouření. Jelikož z odborného hlediska vidím značné rezervy v právní ochraně nekuřáků, oslovil jsem řadu politiků z nejrůznějších stran. Po dvou letech hledání jsem přišel o jakékoli iluze, že snad nějakému z nich záleží také na něčem jiném než na vlastním prospěchu. Nic jiného kromě dobrého pocitu jsem jim na rozdíl od tabákových lobbistů nabídnout nemohl. Žádné sponzorské dary, žádné „vzdělávací“ výlety. A tak se při aktuálním projednávání nového zákona regulujícího kouření žádný z poslanců za nekuřáky skutečně aktivně nepostaví.

Z mediálních vyjádření by se mohlo zdát, že za nekuřáky bojuje zejména poslanec Boris Šťastný a ministr zdravotnictví Leoš Heger. Jenže řeči a činy jsou v politice dva zcela odlišné světy. Byl to právě poslanec Šťastný, který v roce 2009 prosadil zrušení zákazu kouření na zastávkách a legalizaci čistě kuřáckých restaurací. Byl to právě ministr zdravotnictví Leoš Heger, který v roce 2011 do všech médií vyslal klamavou zprávu, že kouření se státu vyplácí, a ani dnes coby navrhovatel klíčového zákona nekuřáky nijak nehájí.

Nemocnice, školy a tramvaje

Současný návrh Ministerstva zdravotnictví hrozí ještě větší blamáží. Již dva roky je veřejnost krmena informacemi, že její přání zakázat kouření v restauracích bude vyslyšeno, že se na tom „pracuje“. Poslední verze návrhu toto ustanovení skutečně obsahuje, ale z vyjádření řady klíčových funkcionářů je zřejmé, že neprojde. Namísto toho může podobně jako v roce 2009 v tichosti projít něco jiného. Ministerstvo zdravotnictví navrhlo zrušení zákazu kouření v nemocnicích. Koneckonců i zde zákaz kouření omezuje svobodu podnikání a mělo by být na provozovateli, co si zvolí. Komu kouření vadí, přece může jít jinam. A pokud náhodou nemá kam, může si za to sám, protože dostatečně nepoptává nekuřáckou službu.

Provozovatelé tak budou muset nadále splňovat dlouhou řadu mnohdy až zbytečně přísných hygienických a bezpečnostních norem, které mají zajistit, aby v jejich provozovně bylo zdraví nezávadné prostředí – s jedinou výjimkou: tabákovým kouřem. Je to paradoxní, protože právě plošný zákaz kouření provozovatele např. na rozdíl od bezdotykových baterií vůbec nic nestojí. V žádné restauraci jsem se nesetkal se zákazem kouření cigaret zde nezakoupených.

Jako by to nestačilo, ministerstvo Zbyňka Stanjury nyní požaduje dokonce zrušení zákazu kouření ve školách. Takže už zbývají jen autobusy a tramvaje. Během dlouhého legislativního procesu by se ale mohlo stát, že ještě někdo přijde s názorem, že i zde by měla neviditelná ruka trhu určit, zda je výhodnější kouřit, nebo ne.

Pomozme si sami

V případě přijetí návrhu tohoto „protikuřáckého zákona“ se vracíme hluboko před rok 1989 (kdy byl přijat zákon č. 37/1989 Sb.). Nejenom v evropském, ale nově přímo v celosvětovém kontextu budeme skutečným rájem tabákového průmyslu.

Na závěr trochu optimismu. Všechno není v rukou zkorumpovaných politiků, kteří bezostyšně prosazují zájmy tabákovému průmyslu. „Zdola“ je situace o poznání lepší. Lidé a zaměstnavatelé si už vzali za své, že je normální nekouřit též na řadě míst, kde to zákon nezakazuje (na většině pracovišť, v obchodech atd.). Snad to tak zůstane i v případě nemocnic a škol.

Článek byl publikován dne 7. 6. 2013 v Lidových novinách a dne 10. 6. 2013 na webu FINMAG.